Cestník

"M ě s t a   j s o u   k ř i ž o v a t k y   c e s t  a   z á k l a d y  c i v i l i z a c í"

Evropa Asie Amerika Austrálie Afrika
 

index > Asie > Istanbul

    nahoru
  


 


 

Istanbul (Cařihrad) - město mezi dvěma kontinenty
Turecko

Reportáž o Istanbulu

Příjezd
Do Istanbulu, jedeme po dálnici z Edirne.  Dorážíme v 6 večer. Přijeli jsme na centrální autobusové nádraží, všude totální chaos. Vůbec  nemůžeme najít turistický informace. No, ale naštěstí nás zmerčili turistický policajti a pomohli nám. Koupili nám lístky na MHD, ukázali zastávku a ještě laškovali s Ondrou (něco o českých holkách).

Jedeme do Eminenu na vlakový nádraží Sirkeci  a pak do Turist Info, kvůli ubytování. Nemůžeme  to najít a Franta si najednou všiml jednoho maníka jak si čte cestovatelskou příručku od vydavatelství Marco Polo. K naší radosti to je Čech. Řekl nám, že info je zavřený a ukázal nám na mapce, kde můžeme sehnat bydlení. Jdeme  po chodníku do vytipované oblasti a najednou nás zastavuje člověk:“ Hostels? Hostels?“
A my: „ za kolik?“
„5$ and warm water nonstop“, 5 dolarů je fakt málo, všude psali nejmíň 6. Moc  mu nevěříme, ale prošli kolem nás  nějaký Japonky, tak vstupujeme taky. Stoupáme  po točících schodech do 1.patra. Už modrý koberec mě víc než zaujal. Pokoj je malý, ale útulný. Dvě palandy vedle sebe. Z jedný strany pokoje okno, přímo na minaret a naproti dveře na chodbu. Záchod a sprcha na chodbě a docela slušný. Berem to. Akorát toho okna, budem později  trochu litovat. Jde od  něj velký hluk z ulice a když  ho zavřeme, je vedro na padnutí. Snad to v noci ustane. 
Chodíme  se postupně sprchovat a připravujeme večeři. Jsme fest utahaný . Ještě rozešlu pár (několik sms, protože pár jsou jen dvě a dvě rozhodně posílat nebudu). Zítra nás čeká The best den. 

Den druhý
Višňový čaj
Spaní je víc než příjemné. Franta si sice stěžuje na hluk. A tak si dnes večer si uši zacpe vatičkama po vzoru Louis de Funese.  Očekává se hektický den. Rozhodl jsem se přímo popisovat, kde jsme byli, ale spíš se věnovat tomu, co jsme zažili.

Mešity  procházíme,  jak na běžícím pásu. Hagia Sophia, nejstarší, nejkrásnější, největší. Zaujal mě střed světa. Od pouličního prodavače  zakupujeme film do foťáku. Cenu  usmlouváváme na cenu běžnou u nás. Prozíravě máme na sobě dlouhé kalhoty, protože  se bojíme, že nás nepustí dovnitř. Tohle ale řešili erárními sukněmi u vchodu,takže kalhoty vlastně nebyli tak moc potřeba.ale stejně je lepší je mít,protože se lidi na Vás nekoukají jak na podělaného turistu,ale jako na osobu vážící si jejich země, tradic i jich samých.


Modrá mešita
, největší muslimská stavba v Istanbulu a snad  třetí na světě. Na informacích  zjišťujeme kam a jak k moři. Ještě  se vracíme, Franta chce mít jistotu, že ta část Istanbulu je opravdu Asijská. Já si nechávám přeložit do Turečtiny „good night“. Je to „iyi geceler“. Letmo  navštěvujeme Grand bazar. Zítra se sem vrátíme a sám jsem zvědaví, jak se nám podaří smlouvat. Frantu chytá mánie sbírat plechovky. Samozřejmě že ho budem podporovat, co sním máme dělat.

Před bránou istanbulské univerzity, k nám přibíhá maník s plechovým demižonem na zádech a v kroji. Čepuje višňoví čaj. Foto gratis, gratis,no problema, ale hned nám nalévá čaj. Nejdřív  si myslím, že je to ochutnávka, ale ten zmetek si to nemyslel, no ale stejně  to chtěli ochutnat. Naše hlavní výhoda je v tom, že máme sandále. Všude samí čističi bot a tím, že máme sandále, nás nikdo neotravuje. Taky je výhoda, že když si jen prohlížíme zboží, říct hned, že nebudem nakupovat, protože nemáme peníze.

Jdeme také do nějaké mešity a neplatili jsme vstupné, jenže při vycházení  máme dát almužnu na opravu mešity, jenže mi fakt jsme úplně švorc, tak nic dát nemůžeme! Prostě mi to je blbý, že  jim nic nedáme. Raději jsme tam neměli lézt, protože se teď bojím, že se nám Aláh pomstí.
Při obědě  nacházím pod lavičkou nabíječku na Nokii, což mi udělalo velkou radost. Chci  ji prodat, ale zjišťuju, že se mi to silně nevyplatí. Vždyť na trzích je prodávají za 2.000.000 (60kč), takže bych za ní nedostal skoro nic.

Moc dobrodružný to je v tramvaji. Mají uzavřené nástupistě, takže se tam nikdo nedostane bez žetonu, který se dává do připouštěcích dvířek. Hlídají jeden či dva policajti. Žetony lze koupit, vždy blízko zastávky. Přijde mi, že tramvaj má klimatizaci a vůbec nevypadá jak tramvaj a spíš jak metro.

Když  přijíždíme do přechodného bydliště, hotelier nás zastavuje, prej jestli jsme fotbalisti. Dole ve sklepě měl puštěnou telku a zápas Galatasaray vs. Sofia (pohár UEFA), skončilo to 1:1 (minulý zápas 1:2) a postoupil Galatasaray. Goly jsme neviděli. Hotelier nám nabídl čaj nebo kávu, ale vlastně má jenom tu kávu. Jak bych chtěl napsat, máme  pravou Tureckou kávu, ale mate mě totiž, že nemá logr, jak Turek mívá. Hajzl chtěl po nás i zaplatit. Ještě  se díváme na zápas Fenerbachce vs. Glasgov, hned po 5 min. vedl Fenerbachce a všichni jsou na nohou. Nedokoukáme to, jdeme se mýt a spát, jsme hodně unavený. Když  je ve sprše, vypadl proud. Proč zrovna já mám takovej pech.
Už všichni čekají, až to dopíšu, aby se mohlo zhasnout. Takže končím se dneškem. 

Den třetí
Sedat v Šile

Jako první vstává nezvykle Franta, asi v 7:30 a my ostatní v osm. Trochu  poklízíme, kluci mi nadávaj, že jsem otevřel cigára, prej jsou k ničemu, ale já  je rozbalil na kusovky. Dnes je v recepci jinej mladík než obvykle. Dovoluje nám nechat si bágly ve sklepě, říkáme mu, že si je odpoledne vyzvedneme. Tím  ušetříme za úschovnu.

Největší dnešní atrakcí bude palác sultánů. Ale nejdříve míříme přes Galatský most na Eminenu na druhou stranu Zlatého rohu, známé istanbulské zátoky, k důležitému orientačnímu bodu Galatské věži. Od Zlatého rohu jezdí ke galatské věži metro. Je to vlastně podzemní lanovka. Systém je úplně stejný jako na Petřín, ale vše je pod zemí.
Odtud po hřebeni po kterém jezdí stará travaj na Náměstí republiky, kde se fotíme se sochou Mustafi Kemala Ataturka, prvního tureckého prezidenta, velmi šikovný člověk. A kolem stadionu Besiktase Istanbul k novému paláci sultánů – Dolmabahce Saray.

Poledne se přiblížilo a my dostáváme hlad a tak v přístavní čtvrti nacházíme malé občerstvení. Chceme  Kebab, ale kuchař říká, něco jako že ne Kebab, ale Kukub. Stejně  si to dáme. Houska s velbloudím masem, nakrájeným na kousíčky, hranolky, zelenina, a to všechno uvnitř, fakt moc dobrý. Ochutnáváme i místní preclíky. Nevěřil bych, že může být tak dobrý.

Po vynikajícím obědě míříme do starého palácového komplexu Top Kapi Saray.  Na lístek se stojí velké fronty,ale stojí to za to. Prochází se několika branama a u všech Vás kontrolujou, dokonce jsme museli projít rámem a baťůžek poslat po páse, což bylo obzvláště vtipné, protože tam byli vidět frantovy plechovky. Palác se skládá s Harému, místo sultána a jeho nejbližších a Pokladnice, zde se nachází všechny skvosty , které Turci při svých výbojích získali. Jsou zde drahé kameny, dýka s největšími diamanty a jinými drahokami, zlatá zbroj vykládaná diamanty atp. V jednom sále jsou i věci proroka Mohameda – dýka, luk, vlasy i zub. V prostorách, kde schovávali poklady, se nesmí fotit. Hlídá to vždy jeden člověk. Na férovku  porušujeme předpisy a obrovským nasazením fotíme a natáčíme dýku. Hlídačka nás nechytla, ale zle vypadá maník, kterého chytla. Začíná mu vytahovat film z foťáku. Naštěstí pro něj to nějak usmlouval. Po této příhodě  se už neodvažujeme fotit.

Odpoledne jdeme pro bágly. Dole ve sklepě je i jedna Číňanka. Jak balíme,tak ji  Ondra balil. Míříme na trajekt do Asie. Trajektem přes Bospor přejíždíme do Asie. A teď čekáme na autobus do Sile[Šile], kterej nás odveze k moři. Tam strávíme sladké dny odpočinku. Jedna informace, aby jste nenaletěli jako my, posta v Turecku není Pošta, jo? Tak fajn. Jsou to nějáké noviny, ale jinak pošta je pošta.


Tak si tak čekáme v čekárně na autobus a Ondra má na sobě tričko od Student Agency. Zajímá to mladýho Turka a navázal s Ondrou kontakt. Náhodou jede tam, kam my. A já mám náhodou místo v autobuse vedle něj. Rozviřuju  obrátky své angličtiny a povídám si s ním o všem, hlavně o fotbale a holkách. V Sile nás doprovází na pláž, prej nejlepší. A ukazuje nám kde je pravá pošta. Ptal se nás jak se česky řekne I love you. Turci neřeknou tě, ale ke, takže to vyslovuje Miluju kee. Jmenuje se Sedat, říkal, že se zítra ukáže na pláži a zajdeme na drink, taky po nás chce něco na památku, ale nic  bohužel nemáme,co bychom mu mohli dát. Proto  mu taky nic nedáváme. Ujistil nás, že to jídlo je fakt Kebab. S tímhle pocitem uléhám na pláži do spacáku plného písku. Poslouchám moře a je mi dobře… možná.

Den čtvrtý
Pošta Šile

Ondra a Franta jdou dopoledne pro jídlo do města. Dobrý je, jak hledali poštu. Včera nám Sedat řekl, kde to je, tak tam šli. Nemohli to najít. V krámku nakoupili  a zeptali se. Řekli jim dolů a doprava. Někam došli. Zeptali se dalšího člověka a ten je poslal nahoru a doleva. Řekli si, tak tady to už asi někde bude. Stáli asi 10m před poštou a ptali se dalšího maníka. Ten s nima prošel celý město. Již tradičně narazili na vojáky se samopaly proklatě nízko. Nakonec se vrátili na místo odkud přišli a maník se omlouval a nic nechtěl. 
Tak  se tak válíme na pláži v Asii. Za námi jsou sprchy. Franta s Ondrou se šli vysprchovat. Když se vraceli k dekám, volá na ně nějakej chlápek. Úplně ho ignorovali a zdrhali. Vono  se totiž za sprchy platí 500.000. Ondra zabíjí odpoledne  stavěním hradu. Zase  se seznamuji s Turkem, Argin se jmenuje. Bavíme  se s ním rukama nohama. Asi nám naznačoval, že když se půjdeme sprchovat s ním, tak to máme zadarmo. Pak se někam ztrácí, takže  musíme cálovat. K večeři  děláme polévku, vůbec to nejde uvařit, protože fouká děsný vítr. Jenže nejsme včerejší, tak jsme ji stejně uvařili. Je ještě světlo, ulehám do spacáku plný jemnýho písku.

Den pátý
Grand bazar

Vstávání nám znechutila organizovaná smečka 8 psů. Její dva členové napadli naše zásoby s jídlem a odcizili chleba.
Na pobyt u moře kašlem. Odvalujeme  se z pláže a nejbližším autobusem se vydáváme do Istanbulu. Cesta autobusem je jiná než předtím. Tento je nějakej pomalej. Projíždí vesnice….
 V jejich autobusech je hodně milá jedna věc. Jeden člověk řídí a druhej se stará o cestující. Jedný holce, co sedí přede mnou se udělalo špatně a běhá kolem ní jako by to byla jeho dcera. Taky tam chodí s takovou smradlavou vodou, každý si s tím povinně potírá ruce a obličej.
Úschovna zavazadel v Istanbulu je velmi drahá asi 100kč na jednoho. Čeká nás dlouhý nákup v Grand Bazaru. Ještě  potřebujeme směnit marky v mincích. V jedné směnárně nám poradili kde, tak běháme po městě jako blázni a nemůžeme to najít. Nakonec se povedlo.

V Bazaru  se rozutíkáme a dáváme si sraz před WC za hodinku. Každý má na útratu 30mil. Smlouvat není vůbec těžké. Většinou to vypadá tak, že si něco prohlížíte a zeptáte se na cenu. Řeknou vám samozřejmě dost přemrštěnou cenu. Vy řeknete co by jste za to dali a tak v někde v půlce se sejdete! Člověk musí být tvrdej, protože obchodníci lamentujou, že víc dolů už nemůžou, že si nic nevydělaj, ale spíš kecaj! Řekněte , tak nic, jdu jinam a oni, počkejte, počkejte. No a pak je věc vaše za příjemnou cenu.
Pak společně kupujeme trička. Jedno nabízí za 9mil. Když  chceme odejít, už je měl za 5mil. Nakonec  je stejně kupujeme jinde, protože neměl zelený. Franta chtěl zelený.  U dalšího chlápka taky zelený neměl, tak máme všichni černý a dohromady za 14mil.
Hodně obchodníků umí trochu česky, ale většinou jen Ahoj, jak se máš….atp. Chtějí přilákat vaší pozornost! Po Bazaru máme ještě trochu peněz, kupujeme  pohledy a Franta s Ondrou ještě vodní dýmku pro bratránka, prej hulí jak továrna. Sranda je, když  přijdou do jednoho krámku, koupit tu dýmku. Předtím jsme tam už jednou byli, tak jdeme na jisto. Ihned poznávají Ondru, nepřehlédnutelného blonďáka.

Z Istanbulu  jedeme do Svilengradu. Franta pořád lamentuje, že to je proklatě drahý a že tady maj všechno drahý! Máme místenky, tak  po váhání nacházíme naše kupé, (až když se dva průvodčí na nádraží shodli). Když jsme přišli do kupé, je narvaný obrovskýma taškama. Vokno nejde otevřít a je děsný vedro. Lidi se pomalu scházej, ale jedno kupé zůstává volný, tak  se přemísťujeme. K naší radosti si do našeho pravého kupé přisedli Češi. Vlastně těch Čechů jsme všude hodně potkávali, né strašně moc, ale už to že jsme je potkávali, je zajímavý.

Jedeme  děsně dlouho. Vlak tak příšerně hází, až  chvílema myslím, že vyletíme z tratě. Ve 4 ráno,  přijíždíme na Tureckou hranici.


mail

 

 

  

 

 Města Světa 2006   f.bursik@seznam.cz